Historie Dominikánské republiky
Příchod prvních kmenů
Jako první připluly do Karibiku kmeny z Jižní Ameriky. Při cestách za novými zdroji, zejména potravin, se kmen Aravaků v letech 2000-1000 př. n. l. dostal na okolní ostrovy a postupem času až na Hispaniolu (dnešní Haiti a Dominikánská republika) a do sousedního Portorika. Hlavně tam se usadili Taínové, kmen patřící k Aravakům.
Počátky rozvoje
Netrvalo dlouho a Taínové byli zdatní jak v zemědělství, tak v rybolovu. Obydlí si stavěli ze dřeva či palmových listů a spali na rohožích z kůže, které byly zavěšeny ke stropu. Na svých cestách využívali velké čluny, které si vyráběli z kmenů vzrostlých stromů. Postupem doby se Taínové zdokonalovali jak v zemědělství, tak v řemeslech. Jejich čluny unesly bez problému i více než 35 mužů a byly výjimečně rychlé. Měli svá přírodní božstva i vyspělou kulturu. Až na občasné střety s kmenem Karibů (údajně kanibalů), žili mírumilovně.
Příchod Kolumba a zkáza Tainů
Poklidný život Taínů skončil s příchodem Kryštofa Kolumba roku 1492. Netrvalo ani sto let a z původního údajně až 1 milionu Taínů nezbyl téměř nikdo. Příčinou byly evropské nemoci, které se na ostrov dostaly, nemalý díl viny nese ale i španělské zotročení, nesmírná dřina a drsné trestání. V době zámořských objevů patřila Hispaniola a její okolí k místům, kde se střetávaly španělské, portugalské a anglické vlivy.Nezměrné bohatství z oblastí Střední a Jižní Ameriky, které putovalo zejména přes Karibik, bylo příčinou střetů nejen mezi Španělskem a Portugalskem, ale z pomyslného koláče si chtěli ukrojit i Anglie a tzv. piráti na vlastní noze. A právě v Karibiku docházelo k zásadním střetům.
Problémy s bukanýry
Na ostrově žilo v polovině 16. století okolo pěti tisíc Španělů (a třicet tisíc černých otroků!). Časem se tu usadili i Francouzi, kteří žili převážně jako lovci. Od Taínů se naučili udit maso nad otevřeným ohněm – boucan. Proto se tito lovci začali nazývat boucaniers - bukanýři. Vedli nelehký život. Často se vraceli s vydělanými penězi třeba i po dvou letech a ty pak většinou prohýřili po krčmách a nevěstincích. Byla to velmi drsná různorodá skupina mužů, kteří se časem nezdráhali ani koketovat s pirátstvím.
V době, kdy byla ze španělské strany situace s bukanýry (a pirátstvím vůbec) neúnosná, přistoupilo Španělsko po pokusech násilného potlačení pirátství k metodě „domestikace“. Bukanýrům byla udělena milost, přiděleny pozemky, a dokonce z Francie přivezeny ženy. Tento krok byl nad očekávání úspěšný. Do čtyř let se počet farmářů zvedl více než třikrát.
Rozdělení ostrova mezi Španěle a Francouze
Na rozdíl od prvních let po příchodu Kolumba, kdy Hispaniola zažívala velký rozmach, o třicet let později tomu bylo naopak. Kvůli bohatství z oblastí Mexika (Aztékové) a Peru (Inkové) nebyla Hispaniola v popředí zájmu. Nesloužila už ani jako „mezipřístav“ pro španělské lodě vezoucí aztécké a incké poklady. Na ostrově v té době zůstalo několik málo farmářů pod vedením nižších španělských šlechticů a černí otroci pracující na plantážích cukrové třtiny.
Příznivější byla situace v severozápadní části ostrova, kde žili francouzští osadníci. Zatímco v jižní španělské oblasti byl ostrov v naprostém úpadku i z toho důvodu, že Španělé zkrátka "normálně" nepracovali a všechnu práci tak oddřeli otroci, na severu pracovali všichni společně. To logicky vedlo k prohloubení napětí v už tak nesvářených vztazích mezi oběma národy. V roce 1697 se situace vyřešila podepsáním dohody o rozdělení území. Západní část (Haiti) připadla Francouzům, východní (Dominikánská republika) zůstala Španělsku.
Počátky povstání černých otroků
18. století bylo pro ostrov obdobím rozkvětu. V Evropě trvala poptávka po cukru, utichly spory mezi velmocemi a stejně tak pirátské nájezdy. Nasnadě byl ale konflikt s otroky. Na francouzské straně pracovalo na cukrových plantážích bezmála půl milionu černých otroků. Rozdíly v životních podmínkách mezi bílými osadníky a otroky byly propastné. A chování k nim žalostné. Zatímco ve Francii bylo některým mulatům umožněno dokonce studovat a k diskriminacím nedocházelo, tady tomu bylo právě naopak. Proto, když se i do Karibiku dostaly zprávy o Velké francouzské revoluci, svitla černochům a mulatům naděje.
Krev, popravy a boj za svobodu
Ani na španělské straně ale nebyla situace růžová. Španělská velmoc se začala pomalu hroutit, hlavně kvůli nedostatku peněz ve státní pokladně. O samostatnost se začaly snažit i další země Jižní Ameriky. Pod vedením Simóna Bolívara se několik kolonií semklo, aby tak měly výhodnější postavení při jednání se Španělskem. Jelikož Španělsko věnovalo svou pozornost výhradně jihoamerickým koloniím, zůstala Hispaniola z tohoto pohledu „zanedbávaná“. To samozřejmě nezůstalo nepotrestáno.
Roku 1821 byla vyhlášena nezávislost na Španělsku. Lepší budoucnost to ale místním nepřineslo, neboť již krátce poté začala haitská okupace. Okupace skončila až roku 1844, kdy se východní část ostrova stala nezávislou Dominikánskou republikou. Během následujících desetiletí se v Dominikánské republice prostřídala řada vlád včetně diktátorů. Za několik desetiletí se „podařilo“ díky střídáním válek s mírem, politických bojům a korupci ostrov doslova vysát a přivést k astronomickým dluhům.
Výhled v lepší zítřky
Nejkritičtější období dějin Dominikánské republiky se začalo zlepšovat až s příchodem nového tisíciletí. Hlavními oblastmi zájmu ostrova jsou nyní investice do vzdělávání obyvatel (podle předpokladu, že jen vzdělaní lidé mohou pomoci růstu hospodářství), do rozvoje cestovního ruchu a v rámci fungování státu potlačit korupci.
