Výlet do historie Mauricia
První doložené zprávy o Mauriciu
Mauricius znali Arabové už v 10. století. Lze předpokládat, že první lidé se na ostrově objevili již dříve, písemné zprávy ale z dřívějších dob neexistují. Významný vliv na ostrově měli až Portugalci počátkem 15. století, ovšem spíše jako mezizastávku na cestě do Indie. Po nich na ostrov přišli Holanďané.
Století pod Holandskem
Holanďané se na ostrov dostali až na konci 15. století, přesně roku 1598. Na počest prince Mořice Oranžského dostal ostrov název Prins Maurits van Nassaueiland. Roku 1638 vznikla první stálá základna, začalo se s těžbou exotického dřeva a pěstováním cukrové třtiny.
Holanďané opustili Mauricius roku 1710. Ostrov jim už nedokázal poskytnout potřebné dřevo, navíc se museli potýkat s nepříznivými přírodními podmínkami (časté cyklóny, sucha) a v neposlední řadě také se škůdci. Holanďané za své krátké působení na ostrově vykáceli téměř všechny lesy a prakticky vyhubili mnoho druhů zvířat, ptáka dodo (blbouna nejapného) zcela.
Mauricius pod správou Francouzů a rozkvět ostrova
V roce 1715 se na ostrov dostali Francouzi a ostrov přejmenovali na na Île de France. O dvacet let později byl ostrov k nepoznání. Vznikaly tu loděnice, námořní základny a začala se opět pěstovat cukrová třtina. Žilo zde přes 33 000 tisíc obyvatel, 85 % z nich ale byli ovšem otroci.
Dobu napoleonských válek na přelomu 18. a 19. století využili k zabrání ostrova Britové. Přestože oficiálně působili na ostrově bezmála 150 let, významnější stopu na Mauriciu nezanechali. Nejrozšířenějším jazykem stále zůstala francouzština a i kultura a tradice přetrvaly v podstatě nezměněné.
Příchod Indů a ekonomická krize
Asi od poloviny 19. století se obrovsky zvedla přistěhovalecká vlna nájemné síly z Indie, hlavně na práci na plantážích, které tvořily drtivou většinu celé zemědělské produkce. Příchod tisíců Indů umožnilo samozřejmě také zrušení otroctví roku 1835.
Na konci 19. století upadl Mauricius do ekonomické krize. Důvodů bylo hned několik. Zaprvé po otevření Suezského průplavu v roce 1869 přišel o důležité postavení strategického přístavu při cestách na asijský kontinent, zadruhé výrazně klesly ceny cukru, který byl mauricijským nejvýznamnějším hospodářským artiklem.
Zavedení volebního práva a cesta k nezávislosti
V roce 1886 bylo ustaveno volební právo. Podmínky pro jeho získání byly ale tak přísné, že voleb se mohly zúčastnit jen 2 % všech obyvatel. V roce 1947 už směli volit všichni ostrované starší 21 let, kteří uměli číst a psát a až roku 1958 se voleb mohli zúčastnit všichni obyvatelé. Do vlády ostrova se tak poprvé dostaly i strany, jejichž představitelé měli indický původ, a kterým šlo zejména o získání nezávislosti. To se zcela nenásilně povedlo v roce 12. března 1968.
Spor o souostroví Chagos
V kontextu se získáním nezávislosti se tehdy zvedla obrovská kritika na Velkou Británii a USA kvůli souostroví Chagos. Ostrovy po celou doby správy Velké Británie formálně patřily k Mauriciu. V době tzv. studené války potřebovaly USA vhodný prostor pro vojenskou základnu. Britové tak po dohodě s USA souostroví od Mauricia oddělili a Američanům ho dlouhodobě pronajali.
Tehdejší vyjádření britského diplomata Dennise Greenhila o obyvatelích souostroví jako o „pár Tarzanech a Pátcích“ se skloňovalo nejen ve vládách zainteresovaných zemí. Na 1 800 původních obyvatel bylo násilně odsunuto na Mauricius a Seychely. Do začátku 21. století nebylo naléhání původních obyvatel na možnost návratu do vlasti vyslyšeno.
Ještě pro úplnost, americká základna měla podle původního plánu stát na ostrůvku Aldabra u Madagaskaru. Na ostrově se ale vyskytuje velmi vzácný druh želv a tak by riziko konfliktů s ekologickými aktivisty bylo více než reálné.
Moderní doba a současnost
Mauricius pod vládou Anglie vzkvétal. Postupně vznikaly moderní hotely, golfová hřiště a dopravní infrastruktura. Dnes je Mauricius moderní ostrovní stát, který je cílem turistů z celého světa. Příliv cestovatelů je při tom regulován tak, aby si ostrov zachoval původní ráz a všechny krásy na souši i pod vodní hladinou.
