Dějiny Djerby jsou dlouhé a dramatické
Homérovy pověsti o Djerbě říkají, že u jejích břehů stanul kdysi i sám Odysseus při své cestě z Tróje. Tehdy prý připlul do dosud nepoznaných vod u překrásného pobřeží, kde jeho muže uvítali přívětiví obyvatelé a nabídli jim lótos – „plody zapomnění“. Kdo ochutnal, už prý nikdy nechtěl ostrov opustit. Když Odysseus zjistil, co se s jeho muži stalo, donutil je z ostrova odejít. Posádka plakala a prosila, aby mohla na tomto nádherném místě zůstat. Odysseus je musel přivázat k pryčnám lodi a rychle odplout na moře.
Počátky osídlení Tuniska
Prvními obyvateli země byli už ve 12. století před naším letopočtem Féničané. Nejslavnější období se ale datuje do let mezi 6. a 5. stoletím, kdy bylo Tunisko známé jako Kartágo, velký městský stát, kterému tehdy patřila většina území západního Středomoří.
Kartágo a slavný Hannibal
Do historie vešly tři tzv. punské války mezi Kartágem a Římem. I dnes se v učebnicích dějepisu můžeme dočíst o slavném vojevůdci Hannibalovi, který vedl svou armádu včetně válečných slonů přes Ibérii (dnešní Pyrenejský poloostrov), Pyreneje, jižní Galii a Alpy až na Apeninský poloostrov. Ačkoliv jeho tažení neskončilo vítězstvím, dodnes se považuje za jednoho z nejgeniálnějších stratégů a představuje vděčný námět pro knihy a řadu životopisných filmů.
Nadvláda Říma
V roce 146 před naším letopočtem bylo Kartágo definitivně poraženo a podrobeno Římem. Kromě období mezi léty 439 až 533 našeho letopočtu, kdy se do Tuniska dostali Vandalové a území si podmanili, vládli Římané v Tunisku až do roku 648, než se vlády zhostili Arabové.
Střídání vlád a doba pirátů
V průběhu následujícího tisíciletí si v Tunisku předávaly vládu arabské a berberské dynastie, které následně vystřídali Turci. Na dlouhá staletí se Tunisko stalo součástí Osmanské říše. V této souvislosti nelze nezmínit jméno slavného piráta Barbarossy, přezdívaného Rudovous, který Tunisko roku 1535 pro Turky dobyl a zbudoval si tu svou základnu. Pro Tunisko to bylo dlouhé období charakterizované pirátstvím, které bylo v té době v podstatě výhradním zdrojem příjmů obyvatel. Po čase, jako za tuniské historie už mnohokrát, se tehdejší tuniský bej prohlásil vladařem.
19. století a příchod Francouzů
Větší změny na tuniském území nastaly ve druhé polovině 19. století, kdy do Tuniska vtrhli Francouzi, a tuniský bej byl donucen podepsat smlouvu ustanovující francouzský protektorát. V průběhu druhé světové války zažilo Tunisko nejtěžší boje v letech 1942 a 1943.
Moderní dějiny a cesta k vyhlášení republiky
Po skončení války byl v Tunisku čím dál patrnější nacionalistický tlak na francouzskou vládu, který roku 1956 vedl k vyhlášení Tuniska jako nezávislého státu. Ustavující shromáždění 25. července 1957 sesadilo sultána Muhammada VIII., deklarovalo Tuniskou republiku a zvolilo Habíba Burgibu prezidentem.
V zemi se začal postupně modernizovat sociální systém a ekonomika, což šlo ruku v ruce s potlačováním vlivu náboženských vůdců. Islám byl vnímán jako překážka v rozvoji moderního státu. Ačkoliv byl Burgiba v roce 1975 zvolen doživotním prezidentem, sílící radikalizace islamistů vedla roku 1987 k pokojnému palácovému převratu. Burgiba byl prohlášen za duševně i fyzicky nezpůsobilého vykonávat úřad a na jeho místo nastoupil ministerský předseda Zín Abidín bin Alí.
Za období jeho vlády byly utiskovány opoziční politické strany, cenzurována média včetně internetu a o náboženské svobodě nemohla být řeč. Pronásledována byla tuniská inteligence i političtí aktivisté. Z kraje 90. let se mu povedlo zkrotit islámskou opozici a tím si na svou stranu získat i veřejnost. Zajistil ostatním stranám možnost podílet se na vládnutí v zemi a omezil policejní represe. Vztahy se zahraničím se začaly ubírat směrem k vzájemnému dialogu. Bin Alí byl pak zvolen ještě v letech 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009. O rok později začalo docházet k nepokojům, které vyústily v tzv. Arabské jaro.
Arabské jaro
První vlna nevole se zvedla na konci roku 2010 jako ohlas na upálení mladého prodavače na protest proti tíživým životním podmínkám a problémům s nezaměstnaností. Nepokoje se začaly šířit napříč celou zemí a na začátku roku 2011 vedly k abdikaci prezidenta Zína Abidína bin Alího, který poté uprchl do Saúdské Arábie. Protesty a demonstrace následně propukly v celé řadě dalších států.
Volby vyhráli islamisté ze Strany obnovy, kterým se ale dostalo pramalé podpory. Po sérii dalších protestů a krvavých konfliktů následovalo dlouhé vyjednávání s opozicí a nakonec byl ustaven přechodný nepolitický kabinet. Dne 22. prosince 2014 byl ve svobodných volbách zvolen prezidentem Al-Bádží Qáid as-Sabsí.
