Historie Toskánska a Elby jsou dějiny plné velkých okamžiků

Již v době bronzové a železné můžeme na toskánském území mluvit o tzv. Apeninské kultuře (cca 1 350 až 1 150 let př. n. l.) a kultuře Villanovan (cca 1 100 až 700). Nejstarší potvrzené osídlení dnešní střední Itálie se pojí s městskou konfederací Etruria, kterou založili Etruskové (latinsky Tusci – odtud Toskánsko). Podíleli se dokonce na vzniku samotného Říma a jeho rozpínavosti paradoxně sami podlehli na přelomu 6. a 5. století př. n. l.

Elba se proslavila zásluhou těžby železné rudy a jejího zpracování na železo. Řekové ostrovu říkali Aethalia („plamen“), Římané Ilva a dnešní pojmenování se objevilo v 6. století n. l.

Toskansko-historie-1.jpg

Toskánsko ve středověku

Po pádu Římské říše se Toskánsko rozpadlo na různě velká vévodství, ovládaná převážně Ostrogóty a Byzancí. Zánik Langobardského království roku 774 se pro Karla Velikého stal impulsem k ustanovení markrabství Toskána se správním střediskem ve městě Lucca.

Mimořádně důležité pro další vývoj Toskánska bylo 12. století. Tehdejší územní spory a zmatky rozpoutaly boj příznivců císaře (ghibellini) a papeže (guelfové), ovšem síla městských obcí v čele s Florencií, Pisou, Luccou a Sienou vzrostla natolik, že si celé toskánské území rozdělily mezi sebe.

Renesance a pád Florencie

Zde je také třeba hledat počátek mocenské role Florencie ovládané rodem Medicejských. Díky jejich mecenášství ve městě působili největší umělci a myslitelé pozdního středověku (Machiavelli, da Vinci, Michelangelo, Botticelli atd.). Právě proto se Florencie považuje za kolébku renesance.

Později význam Toskánska uvadal, zvláště po vymření Medicejských skonem velkovévody Giana Gastoneho v roce 1737. Do roku 1860 tady vládla dynastie toskánských Habsburků, odvozená od císaře Františka Štěpána Lotrinského, manžela Marie Terezie.

Toskansko-historie-2.jpg

Elba s Toskánskem na společné cestě do Itálie

Nároky na Elbu si mezitím dělal milánský rod Viscontů, Medicejští či španělský král. V roce 1802 se jí zmocnila Francie a od 3. května 1814 do 26. února 1815 zde prožil své první vyhnanství Napoleon Bonaparte. Vídeňský kongres pak ostrov přisoudil Toskánskému velkovévodství.

Po italské válce za nezávislost, zahrnující bitvy u Magenty (1859) a Solferina (1860), se Toskánsko i s Elbou stalo součástí nového Italského království s Florencií jako druhým hlavním městem (do roku 1870). Jedním z nejdůležitějších krajů moderní Itálie zůstává do současnosti.