Vydejte se na toulky dramatickou albánskou historií
Nejstarší doložené osídlení albánského území ilyrským kmenem Albanoi pochází z doby kolem roku 2000 před naším letopočtem. V průběhu 8. století př. n. l. se sem dostávali Řekové (založili význačné město Butrint, dnes součást UNESCO) a od 2. století př. n. l. Římané. Díky Římské říši v oblasti vznikla řada staveb včetně silnice Via Egnatia.
Po rozdělení impéria se Albánie stala až do roku 1204 součástí Byzantské říše.
Středověk, Osmané a islám
Po existenci první albánského státního útvaru (Arbešské knížectví ve 12. století) a vládě srbského cara Štěpána Dušana začali do země pronikat osmanští Turkové. Dveře jim otevřel především triumf v bitvě na Kosově poli (1389) a natrvalo je neuzavřeli ani národní hrdinové v čele s Gjergjem Kastriotim Skanderbegem z Krujë (vládl 1444-1468).
Od 16. století docházelo k pomalé, avšak trvalé islamizaci obyvatelstva.
Samostatnost Albánie
Nejvýraznějším zástupcem albánského národního hnutí, které se začalo rozvíjet v polovině 19. století, byla tzv. Prizrenská liga. Samostatnost ve formě republiky Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 v rámci balkánských válek. K jejím vůdcům tehdy patřili Hasan Prishtina a Ismail Qemali. Evropské mocnosti jí garantovaly autonomní status pod svrchovaností tureckého sultána.
V roce 1928 prohlásil Ahmet Zogu zemi za království, jemuž pak vládl jako Zog I.
Komunistická a postkomunistická Albánie
Po peripetiích první a druhé světové války se k moci v Albánii dostali komunisté v čele s Enverem Hodžou. Lidovou republiku vyhlásili 11. ledna 1946, brzy poté proběhlo znárodnění a do ústavy se zakotvilo budování socialismu. Moderní dějiny Albánie se nesou ve znamení postupné spolupráce s Jugoslávií, se Sovětským svazem a nakonec s Čínou.
Na přelomu 80. a 90. let proběhl v Albánii proces demokratizace. V roce 2009 se stala členem NATO a oficiálně požádala o vstup do EU.
